Streamovací válka a co z ní má divák

Odchod od kabelovky měl přinést levnější a jednodušší sledování. Po deseti letech platí průměrná domácnost tři předplatná a pořád nemůže najít, kde běží ten film, o kterém všichni mluví.

Jak se to zvrtlo

První roky fungovaly jako agregace — jedna služba nabízela obsah od všech studií a platila jim za licenci. To bylo pro diváka ideální a pro studia postupně nevýhodné, protože viděla, kolik na tom vydělává někdo jiný.

Následoval rozpad. Každé velké studio si založilo vlastní službu a své filmy z cizích platforem stáhlo. Divák tak dostal přesný opak toho, co mu streaming původně slíbil.

Fáze utahování

Po období, kdy se rostlo za každou cenu, přišel tlak na zisk. Projevil se třemi věcmi: zdražením, levnějším tarifem s reklamou a koncem sdílení hesel mimo domácnost.

Zajímavé je, že levnější tarif s reklamou je pro provozovatele často výnosnější než dražší bez ní. Právě proto se tlačí a proto se dá čekat, že zůstane.

Obsah, který zmizí

Nejméně příjemná vlastnost streamingu. Film, který jste si koupili do knihovny, může z nabídky zmizet, když vyprší licence. A produkce vlastní výroby se občas stáhnou úplně, protože se to daňově vyplatí víc než je mít v katalogu.

Pro diváka z toho plyne nepříjemný závěr: jediná verze filmu, kterou skutečně vlastníte, je ta na fyzickém nosiči. Právě proto trh s blu-ray nezanikl, jak se čekalo, a specializovaná vydání sběratelských edic naopak rostou.

Co s tím

Střídat, ne hromadit. Předplatné na měsíc, dokoukat, co chcete, zrušit a přejít jinam vychází výrazně levněji než držet tři služby celoročně. Většina lidí to nedělá kvůli setrvačnosti, a přesně s tou se v byznys modelu počítá.

A agregátory, které hledají napříč službami, kde daný titul běží. Ušetří víc nervů než čehokoli jiného.